Šepot vzádelných chvil - Dopis, který přišel příliš pozdě

7:44:00




Pst… Slyšíte ho?
Stromy ano. Vědí jako první, že přichází.
Poslouchejte! Hlubokým, temným lesem se plíživě proplétá lstivý vítr, stromy třesou svými listy jako tenoučkými plátky tepaného stříbra a šeptají, že to už brzy začne.
Stromy vědí, neboť jsou staré a to vše již viděly. 
Měsíc nesvítí.
Nikdy nesvítí, když přichází Bahnivec. Noc si navlékla jemné kožené rukavice a rozprostřela po zemi černou přikrývku: lest, maskování, kouzlo, jímž na vše pod sebou seslala sladkou dřímotu. Tma ale není neproniknutelná – každá věc v ní má svůj odstín, stupeň, strukturu. Pohleďte: drsné rouno hustého lesa, prošívaný pás polí a luk, hladká melasa vodního příkopu. A přece. Museli byste mít velkou smůlu, kdybyste si všimli, že se cosi pohybuje tam, kde by se nic hýbat nemělo. Máte opravdu štěstí. Protože nevím o nikom, kdo Bahnivce spatřil, jak se vynořuje a oživá, aby mohl vyprávět pohádku. Vidíte? Tam ve starém vodním příkopu. Hladké černé bahno už není nehybné. V nejširším místě se objevila bublina, bobtná, čeří hladinu, vysílá droboučké vlnky, jako by…
Až zcela nahoře ve věži. Dávejte pozor a spatříte to. Mladičká dívka odhazuje přikrývku.
Neboť pod ní, tak blízko, že ji ani nenapadlo tam pohlédnout, se něco odehrává...

Takhle začíní kniha Šepot vzdálených chvil od Kate Morton. Příběhem o Bahnivci, který spojil a propojil několik lidí, kteří se milovali i nenáviděli... O dopise, který přišel příliš pozdě... O duších, které čekají na vysvobození.  
Kate Morton se narodila v Jižní Austrálii, ale  nakonec se usadila v Tamborine Mountain. Píše především romány ve kterých se často vrací do minulosti. Její tvora spadá spíše pod gotický žánr - v jejich příbězích se hojně objevují tajemné domy, které téměř vždy obestírá nějaké tajmeství. Všechny její dosud vydané knihy se okamžite po vydání staly bestsellery. /www.katemorton.com/


Vodní příkop začíná dýchat. Srdce muže zabořeného v bahně, pohřbeného až na samém dně, sebou vlhce škubne. Z hloubi se vydere tichý zvuk – naříkavý jako skučení větru, ale odlišný – a rozprostře se nad hladinou. Dívka ho slyší, vlastně ho cítí, neboť základy zámku jsou provdané za bahno a sten se vsakuje do kamenů, proniká zdmi stále výš, poschodí za poschodím, až se nepozorovaně vyšplhá do knihovničky, na níž dívka sedí. Kdysi milovaná pohádka vypadne na podlahu a dívka ve věži strne.
Bahnivec otevře jedno oko. Prudce ho vytřeští a zase přivře. Myslí i v tuto chvíli na rodinu, kterou ztratil? Na hezkou ženušku a dvě baculaté děti, které po sobě zanechal? Anebo jeho mysl couvá zpátky do dnů dětství, kdy s bratry běhával po polích mezi dlouhými bledými stébly? Nebo snad jeho myšlenky zabloudily jinam, k ženě, kterou miloval před svou smrtí? Jejíž  lichotky a odmítání nechat se odmítnout připravily Bahnivce o všechno...
Nedívejte se! Zapřísahám vás, odvraťte zrak, když proráží hladinu, když vylézá z bahna, když se vztyčuje na černém promáčeném břehu, zvedá paže a nadechuje se. Rozpomíná se, jaké to je dýchat, milovat, trpět.

Raymond Blythe, Pravdivý příběh o Bahnivci, prolog
(ukázka z knihy Šepot vzdálených chvil - Kate Morton)


You Might Also Like

0 komentářů

.

.

Subscribe